Když jsem letos poprvé spatřil trailer na survival thriller V srdci divočiny od režiséra Davida Ayera s Bradem Pittem v hlavní roli, bylo mi jasné, že na tohle rozhodně půjdu. Nádherná příroda, boj o přežití a jeden chlap se svým psem. To je přesně něco pro mě!
Kvůli Pittovi? Ale kdeže! Brad Pitt v roli Jamese Belmonta je pro mě spíš příjemným bonusem. Tu pravou hlavní roli tady totiž samozřejmě má německý ovčák Uber, který ztvárňuje Odina – bývalého průzkumnického psa speciálních sil, toho času ve výslužbě a se solidním posttraumatickým syndromem z války. Ten má ostatně i jeho páníček. Odin navíc během služby přišel o přední packu a několik zubů mu nahradily titanové implantáty. Zkrátka si zažil svoje.
Příběh oba hrdiny zavede do aljašské divočiny, kde po havárii letadla musí společně bojovat o přežití a najít cestu zpátky do civilizace. Toť vše.
Jenže ještě před návštěvou kina jsem udělal jednu věc, která mě o vlastní zážitek málem připravila. Začal jsem číst recenze.
A ty nebyly zrovna nadšené. Přehnaný patos, prvoplánové emoce, jednoduchý příběh, nedostatek akce... Po několika takových hodnoceních jsem dokonce začal přemýšlet, jestli má vůbec cenu do kina chodit.
A právě tady bych chtěl připomenout jednu věc. Ani profesionální filmový kritik nemá patent na pravdu. Recenze je pořád jen názor konkrétního člověka, kterému se něco líbí a něco zase ne. A přesně tak byste měli přistupovat i k mým recenzím na Robbajzone. Nepíšu je proto, abych vám sděloval nějakou objektivní pravdu o kvalitě filmu. Píšu je proto, abych se podělil o svůj vlastní zážitek.
Nakonec jsem se tedy rozhodl, že si na film udělám názor sám.
A ještě že jsem to udělal!
Jen další cesta lesem? A proč ne?
V srdci divočiny je vlastně docela jednoduchý film. Nenabízí žádný komplikovaný příběh, desítky postav ani hluboce propracované charaktery. Většinu času sledujeme jednoho chlapa a jeho psa, kteří se snaží přežít v nehostinné divočině a dostat se zpátky do civilizace. A mně to úplně stačí.
Vždyť je to survival thriller! Nepotřebuju, aby se z něj za každou cenu stávalo komplikované psychologické drama. Chci nádhernou, ale nebezpečnou přírodu, boj o přežití, napětí a postavy, na kterých mi bude záležet. A přesně to jsem dostal.
Aljašská divočina, kterou ve skutečnosti zastoupil Nový Zéland, je navíc naprosto úchvatná. Rozlehlé lesy, hory, řeky a všudypřítomná pustina vytvářejí fantastickou atmosféru. Nejradši bych tam byl s nimi. Tedy nejlépe bez havárie letadla a hladových predátorů pochopitelně.
Přesto bych měl jednu výhradu. Film podle mě mohl ze samotného boje o přežití vytěžit ještě o něco víc. Jednotlivé nástrahy a strasti, kterým naši hrdinové čelí, mohly být intenzivnější a především mohly zanechávat výraznější následky. Některé situace se vyřeší poměrně rychle, přestože by si zasloužily větší prostor. Zkrátka jsem měl občas pocit, že se tvůrci drží trochu zpátky tam, kde mohli pořádně přitlačit na pilu.
A pak jsou tu digitální zvířata. Ta mě svým zpracováním příliš nepřesvědčila. V jinak nádherně nasnímané přírodě působí jejich CGI místy dost rušivě. A když si uvědomím, že se rozpočet filmu údajně pohyboval kolem 82 milionů dolarů, čekal bych přece jen lepší výsledek. Skoro se nabízí otázka, jestli po zaplacení Brada Pitta ještě něco zbylo na pořádného medvěda.
Ale tím moje zásadnější výtky prakticky končí. Protože zatímco po stránce survivalu mohl film nabídnout ještě o něco víc, v něčem jiném mě zasáhl naprosto dokonale.
Patos není sprostý slovo!
Jednou z nejčastějších výtek, na které jsem v recenzích narazil, byl přehnaný patos, sentimentalita a prvoplánová snaha vyvolat v divákovi emoce. A já s tím vlastně do jisté míry souhlasím. V srdci divočiny na city hraje. A někdy pořádně! Jenže od kdy je to automaticky špatně?
Já jsem si to užíval plnými doušky. Ta příroda, atmosféra, skvělá hudba a především dojemný vztah mezi Jamesem a Odinem... Brad Pitt odvádí výbornou práci, ale velkou poklonu si zaslouží také jeho parťák Uber. Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže dobře vycvičený pes před kamerou předvést. Odin pro mě rozhodně nebyl jen nějakou chlupatou rekvizitou, která má z diváků ždímat slzy. Byl plnohodnotnou postavou, na jejímž osudu mi záleželo úplně stejně jako na osudu jeho pána.
A právě tady se musím vrátit k jedné z profesionálních recenzí, jejíž autor označil za téměř komické, že posttraumatickým syndromem z války trpí i pes. Vzpomínáte, jak jsem na začátku psal o subjektivitě filmových recenzí? Tak tohle je dobrý příklad.
Protože právě ve scéně, kdy se Odin probudí z noční můry, začne vyděšeně štěkat a rozhlížet se kolem sebe, dokud ho James neobejme a neuklidní, jsem měl poprvé slzy v očích. A když na tu scénu teď vzpomínám, mám je tam znovu. Jestli jsem v té scéně něco opravdu neviděl, tak to byla jakákoliv komičnost. OMG! 😂
Někomu to připadá komické. Mně to připadalo nesmírně dojemné. A víte co? O to, kdo z nás má pravdu, vlastně vůbec nejde. Každý jsme si jen odnesli úplně jiný zážitek.
Ostatně přiznávám, že mám pro podobné příběhy slabost. Mám rád psy a jednoho podobného Odina mám doma. Možná právě proto na mě tento vztah zapůsobil tak silně. Ale rozhodně to nebyla jen zásluha našeho čtyř... vlastně třínohého hrdiny. Svůj obrovský podíl má i zmíněná hudba, která jednotlivé scény nádherně doprovází a dokáže jejich emocionální sílu ještě znásobit.
A ano, někdy je to celé možná až příliš sentimentální. Jenže já jsem měl během filmu slzy v očích několikrát. A vůbec se za to nestydím.
Protože patos není sprostý slovo!
Film, který se mnou zůstal
Zajímavé je, že mi během sledování několikrát přišel na mysl jeden z mých dalších oblíbených filmů – Slzy slunce s Brucem Willisem. Vlastně ani pořádně nevím proč. Možná za to může celková atmosféra a hudba nebo vojenská minulost hlavních hrdinů. Každopádně jsem si uvědomil, že jsem Slzy slunce už pěkných pár let neviděl a měl bych to napravit. Pokud máte ten film taky rádi, možná jste dobře naladění na můj vkus.
Ale zpátky do divočiny. Když se nad tím vším zamyslím, vlastně mě až překvapuje, jak moc mě tenhle zdánlivě jednoduchý film dostal. Ano, digitální zvířata mohla vážně vypadat lépe. Ano, samotný boj o přežití mohl být místy drsnější. A ano, film občas tlačí na city tak, že by se za to nemusela stydět ani kdejaká romantická telenovela.
Jenže mně to bylo úplně jedno. Já se prostě náramně bavil! A když se objevily závěrečné titulky, věděl jsem jediné – tohle chci rozhodně vidět znovu.
V srdci divočiny je pro mě zatím nejlepším filmem letošního roku. Dokonce u mě předčilo i Odysseu, byť jsou tohle v podstatě nesrovnatelné filmy. A jestli bych měl něco vzkázat těm, které od návštěvy kina odrazují negativní recenze, pak jedině tohle: Nenechte si zkazit chuť. Přečtěte si klidně deset recenzí, ale nezapomínejte, že čtete názory deseti různých lidí. Možná s nimi budete souhlasit. Ale možná taky právě přicházíte o film, který jste si mohli zamilovat stejně jako já.
No a když jsme se večer vrátili z kina domů, našeho chlupáče jsme pomazlili o něco intenzivněji než obvykle. ❤️ Je to láska.