Nedávno jsem se úplnou náhodou na chvíli vrátil o desítky let zpátky.
Byl jsem v jednom obchodě s hudbou. Všude kolem CDčka, vinyly, trička a mezi tím vším taky regály s filmy na DVD a Blu-ray. A já se u nich samozřejmě zasekl.
Vzal jsem do ruky jednu krabičku, otočil ji, podíval se na obrázky na zadní straně, přečetl si popisek… Pak druhou. Třetí…
A najednou mi došlo, jak strašně dlouho jsem tohle vlastně nedělal.
Byl to skvělý pocit. Úplná blbost, která mě během pár vteřin vrátila někam do devadesátých a nultých let. Do doby, kdy výběr filmu nebylo jen pár kliknutí na ovladači.
Do doby videopůjčoven.
Pro mě byla návštěva videopůjčovny skoro taková malá událost. Člověk tam nešel jenom „vybrat si film“. Mělo to svůj rituál, svoji atmosféru a vlastně i takové zvláštní kouzlo, které se dneska už těžko vysvětluje někomu, kdo tu dobu nezažil.
Vešli jste dovnitř a před vámi byly stovky barevných krabiček s VHS kazetami. Člověk chodil mezi regály, vytahoval jednu za druhou, prohlížel si obrázky na zadní straně a četl popisky. Žádný trailer na YouTube, žádné hodnocení na ČSFD, žádný algoritmus, který vám řekne, co by se vám asi mohlo líbit.
Pár obrázků, několik vět a obal, který vypadal dobře. A podle toho se rozhodovalo.
A samozřejmě to nebylo jenom o filmech. Úplně stejné kouzlo pro mě měly i krabice s hrami na PlayStation a PC. Člověk je obracel v ruce, zíral na pár screenshotů na zadní straně a představoval si podle nich, jak asi ta hra bude vypadat a co všechno v ní půjde dělat. Někdy ty představy byly možná ještě lepší než samotná hra. 😁
A kolikrát právě takhle člověk objevil něco, co mu zůstalo v hlavě dalších třicet let.
Pamatuju si, jak jsme u kámoše objevovali Krvavý sport s Van Dammem, Americkýho ninju s Michaelem Dudikoffem a další podobné karate pecky, u kterých jsme pak samozřejmě měli pocit, že bychom po pár trénincích zvládli vymlátit půlku Hongkongu. 😁 No schválně, pamatujete si někdo Lorena Avedona, Cynthiu Rothrock nebo Billyho Blankse? Pamatujete si všechny ty Karate tigry, Tygří spáry, Dračí spáry a já nevím jaký ještě spáry…? 😁 A stejně tak si samozřejmě vzpomínám i na pohádky a animáky. Třeba první Příběh hraček, který miluju dodnes.
A nejlepší na tom bylo, že když jste si konečně vybrali, nesli jste si domů třeba dvě, tři nebo čtyři kazety a fakt jste z nich měli radost.
Byl to takový malý poklad.
Na dnešní poměry směšně omezený výběr na jeden večer nebo víkend, ale možná právě proto měl každý z těch filmů mnohem větší cenu. Protože když jste si něco půjčili, tak jste se na to taky podívali. 😁
Dneska mám naopak občas pocit, že jsme se dostali do úplně opačného extrému.
Máme Netflix, Disney+, HBO a další služby s katalogy tak obrovskými, že bychom je nestihli zhlédnout ani za několik životů. Prakticky kdykoliv si můžeme pustit cokoliv.
A výsledek?
Půl hodiny projíždím nabídku a nevím, na co se podívat.
Pak konečně něco vyberu, po deseti minutách si řeknu, že je to blbost, vypnu to a jdu zase hledat něco jiného. 😁
Je zvláštní, jak se z něčeho, co pro nás kdysi bylo vzácností, stalo něco naprosto samozřejmého. Dřív jsme měli doma tři půjčené kazety a těšili se na všechny tři. Dneska máme na dosah ruky desetitisíce filmů a seriálů a kolikrát si nedokážeme vybrat ani jeden.
Nechci tvrdit, že tehdy bylo všechno lepší. Nebylo. Dneska máme možnosti, o kterých se nám v devadesátkách ani nesnilo.
Nechci, aby se z her stalo totéž co z filmů na Netflixu. Nechci jich za večer pět vyzkoušet, žádné nedat pořádnou šanci a druhý den nevědět, co jsem vlastně hrál. Hry mám rád a chci k nim mít dobrý vztah i do budoucna. Chci je mít, vracet se k nim a vzpomínat na ně. Nechci je pouze konzumovat jako další obsah z nekonečného katalogu.
Ale něco jsme cestou přece jenom ztratili.
Ten pocit, když člověk vyšel z videopůjčovny s několika VHS kazetami v tašce a věděl, že má na večer vystaráno. To očekávání, co na té kazetě vlastně bude. To prohlížení obalů. To společné vybírání. Dokonce i tu zvláštní vůni videopůjčovny si dodnes pamatuju. A hlavně, pořád si pamatuju i ty filmy a jejich názvy. Z Netflixu si nevzpomenu ani na to, jak se jmenovala ta blbost, co jsem viděl včera… A jak se jmenuje album, na kterým hrála ta dobrá písnička? Jak se vlastně ta písnička jmenovala? Kdo ví? Ale z dob placek si pamatuju názvy i pořadí dodnes… Vytratila se nám ta vzácnost věcí a to je škoda.
A právě proto mě asi tak potěšilo, když jsem po letech zase stál před skutečným regálem s filmy a mohl vzít krabičku do ruky, otočit ji a podívat se, co je na druhé straně.
Na chvíli jsem zase nebyl člověk s nekonečným katalogem filmů v televizi.
Byl jsem kluk, který si vybírá, jaký poklad si dneska odnese domů.
Byla to vlastně úplná maličkost.
Ale sakra, mělo to kouzlo.