Tak nám Sony oznámilo, že od ledna roku 2028 přestane vyrábět fyzické disky pro všechny nově vydávané hry na konzolích PlayStation. Nové tituly pak budou dostupné už jen digitálně, ať už přímo prostřednictvím PlayStation Store, nebo u jiných prodejců ve formě kódů. Sony to samozřejmě vysvětluje tím, že hráči dnes dávají digitální distribuci přednost, takže jde vlastně pouze o takové přirozené přizpůsobení době (ehm, kravina).
No jo… Asi jsme tenhle vývoj všichni čekali, ale stejně mě to naštvalo.
Ty fyzický věci prostě mají něco do sebe. Já s láskou vzpomínám na dobu, kdy jsme si všeho tak nějak víc vážili. Neříkám, že jsme byli lepší lidé a dnešní mládež už nezná nic jiného než TikTok a skibidi cosi. 😀 Jenom jsme zkrátka měli míň věcí, museli jsme se k nim nějak dostat, a když už se nám to povedlo, tak pro nás něco znamenaly.
Chodili jsme do videopůjčoven, filmy nahrávali na VHSky a mezi kamarády si půjčovali herní diskety nebo CDčka, která byla samozřejmě často tak poškrábaná, že člověk při instalaci skoro prováděl nějaký šamanský rituál, jen aby se mechanika dostala přes poslední dvě procenta. Hry se k nám dostávaly všelijakými způsoby, ale vždycky to byly nějaké skutečné předměty, které jsme mohli vzít do ruky.
Když jste si koupili novou hru, měla krabičku, obal, booklet, manuál a někdy také mapu, plakát nebo jiné drobnosti. Dokonce měly svou vlastní vůni. Zní to asi trochu úchylně, ale kdo někdy otevřel úplně novou krabicovou hru, ten snad ví, o čem mluvím. 😀 Člověk si doma sedl, listoval manuálem, prohlížel obrázky a těšil se, až se hra konečně nainstaluje. A protože instalace tehdy mohla klidně trvat věčnost, tak na ten manuál měl také dostatek času.
Pak jsme si ty krabičky vystavovali na poličkách a postupně z nich vytvářeli své malé herní svatyně. Když jsem se na ně po letech podíval, neviděl jsem pouze jednotlivé názvy, ale také konkrétní období svého života. Vzpomněl jsem si, kde jsem tehdy bydlel, s kým jsem se bavil, jakou hudbu jsem poslouchal a co jsem u dané hry zažil. Nebyla to jen data někde na disku. Byla to moje hra.
Stejné to ostatně bylo i s filmy. VHS kazety a později DVDčka jsme syslili v krabicích, skládali je do stojanů a považovali za poklady své sbírky. Dnes otevřu Netflix, strávím dvacet minut hledáním něčeho, co bych chtěl vidět, pak něco pustím, a druhý den už pomalu ani nevím, co že jsem to vlastně sledoval (pokud to vůbec dokoukám).
Dobře, možná je to také tím, že devadesát procent současných filmů jsou prostě blbosti. Kdo dnes ještě umí natočit opravdu dobrý film? Já vidím tak jeden za rok, u kterého si řeknu, že skutečně stál za to. Ale to je zase jiné téma…
Nebo vlastně není.
Právě nekonečná nabídka Netflixu a dalších služeb podle mě způsobila, že jsem k filmům do značné míry ztratil vztah. Dříve jsem si nějaký film vybral, sehnal a zařadil do sbírky. Dnes je to jen jeden obrázek mezi tisíci dalšími, na který kliknu, spotřebuji jeho obsah a pokračuji dál. Všechno máme okamžitě k dispozici, takže ve výsledku nemá skoro nic skutečnou hodnotu.
No, a přesně tímto směrem začínají mířit také hry.
Když přišel Steam, dlouho jsem se mu bránil. Nechtěl jsem žádnou digitální knihovnu ani účet, bez kterého si nezahraju hru, kterou jsem si koupil. První titul, kvůli kterému jsem nakonec musel ustoupit, byl až Skyrim. I ten jsem si ale samozřejmě koupil fyzicky, jenomže uvnitř už vlastně čekala povinná aktivace na Steamu, takže krabička byla spíše takovým posledním pozdravem starých časů.
Jo… nakonec jsem si taky zvykl. Dnes už taky běžně nakupuji hry na Steamu, i když žádnou krabičku nedostanu. Kliknu, zaplatím, stáhnu a hraju. Je to pohodlné, často levné a přiznávám, že už mi to ani nepřipadá divné. Člověk si holt zvykne skoro na všechno.
Jenomže PlayStation pro mě vždy představoval něco trochu jiného. Mám doma PS1, PS2, PS3 a PS5 a na tuto platformu jsem šel hlavně kvůli skvělým hrám, které nikde jinde nebyly k mání. PlayStation byl takový exkluzivní klub. Měl své konzole, své série, svou atmosféru a samozřejmě také hry v krásných krabičkách, které jsem si mohl postupně skládat vedle sebe.
Když jsem si koupil nějakou velkou exkluzivitu, nebyla to pouze další položka v digitálním seznamu. Přibyl mi nový kousek do sbírky. Mohl jsem se na něj podívat, půjčit ho někomu, prodat nebo ho po deseti letech vytáhnout a znovu spustit. A pokud tohle skončí, z PlayStationu pro mě zmizí podstatná část jeho kouzla.
Digitální distribuce má samozřejmě spoustu výhod. Nemusíme nikam chodit, nemusíme čekat na doručení a hry nám doma nezabírají místo. Kódy navíc budou moci prodávat různé obchody za různé ceny, takže to snad nebude znamenat, že bychom byli odkázáni pouze na PlayStation Store a jednu cenu, kterou nám Sony milostivě nadělí.
Pořád ale přijdeme o možnost hru někomu půjčit, prodat ji nebo ji koupit použitou. A hlavně nad ní vlastně nemáme úplnou kontrolu. Nekupujeme si skutečnou hru, ale licenci, která nám dovoluje ji používat, dokud všechno funguje tak, jak má. Potřebujeme svůj účet, dostupný obchod, ověřování licence a v některých případech také servery provozované vydavatelem.
Neznamená to samozřejmě, že po vypnutí jednoho serveru přestanou okamžitě fungovat všechny digitálně zakoupené hry. U titulů závislých na online službách se ale klidně může stát, že vydavatel servery jednoduše vypne a my přijdeme o možnost používat něco, za co jsme normálně zaplatili. Hru jsme si tedy „koupili“, ale o tom, jak dlouho ji budeme moci hrát, rozhoduje někdo úplně jiný. A to mi prostě vadí.
Ani fyzický disk dnes samozřejmě není zárukou úplné nezávislosti. Hry potřebují obří aktualizace, některé nemají všechna data ani na disku a jiné se bez připojení k internetu vůbec neobejdou. Pořád mám ale v ruce alespoň něco, co je skutečně moje a co mohu předat dál. Krabička proto není jen plastový obal, který mi zbytečně zabírá místo. Je to také určitý symbol toho, že jsem si něco pořídil a opravdu to mám.
A pak jsou tu ještě předplatné služby typu Game Pass, tedy prakticky takový herní Netflix. Zaplatíte pravidelný poplatek a získáte přístup k velké knihovně her, které můžete stahovat a zkoušet podle libosti. Objektivně je to asi skvělá nabídka, jelikož za poměrně málo peněz dostanete obrovské množství obsahu.
Já jsem ale dostal Game Pass jako dárek k novému počítači a využil ho jen k tomu, abych si vyzkoušel tři hry a zjistil, jestli si je chci koupit. Hrát je takhle „půjčené“ mi totiž vůbec nešlo. Neměl jsem z toho dobrý pocit ani pořádnou radost. Pořád jsem věděl, že ty hry nejsou moje, a místo abych se do některé z nich naplno ponořil, vnímal jsem je jen jako vzorky z katalogu.
Možná je to nelogické. Hra je přece pořád stejná, ať ji spustím z disku, Steamu nebo Game Passu. Jenomže můj vztah k ní stejný není. Když si nějakou hru sám vyberu, koupím a zařadím do sbírky, mám pocit, že ji opravdu mám. Když ji pouze zapnu v rámci předplatného, připadá mi, že jsem si ji na chvíli půjčil a každou chvíli mi ji může někdo zase vzít.
Nechci, aby se z her stalo totéž co z filmů na Netflixu. Nechci jich za večer pět vyzkoušet, žádné nedat pořádnou šanci a druhý den nevědět, co jsem vlastně hrál. Hry mám rád a chci k nim mít dobrý vztah i do budoucna. Chci je mít, vracet se k nim a vzpomínat na ně. Nechci je pouze konzumovat jako další obsah z nekonečného katalogu.
Sony může samozřejmě tvrdit, že se pouze přizpůsobuje tomu, co hráči chtějí. Jenomže vydavatelé nás k digitálním nákupům dlouhé roky tlačili slevami, bonusy, předběžnými přístupy a fyzickými edicemi, ve kterých byl někdy jen kód ke stažení. Teď mohou ukázat na čísla a říct: „Vidíte? Vždyť vy už ty krabičky vlastně nechcete.“
Možná se tedy opravdu budu muset smířit s tím, že doba fyzických her pomalu končí. Jenom si nejsem jistý, jestli se dokážu přizpůsobit také světu, ve kterém hry pouze dočasně zpřístupňujeme, konzumujeme a následně na ně zapomínáme.
Pokud bude PlayStation 6 skutečně jen digitální konzolí, koupím si ho jedině tehdy, když na něj vyjde nějaká naprosto úžasná hra, která nebude nikde jinde k mání, a já zkrátka neodolám. Ale moc bych chtěl odolat. A prosím všechny bohy, abych odolal. Nechci tohle nikdy podporovat.
SONY, prosím – já chci svý hry vlastnit! Chci vás mít pořád rád. Strčte si tyhle svý debilní nápady někam!😀